Czech Open City na Blog.cz

Vzpomínám si, že jsem jednoho dne seděl doma, můj kocour mi ležel v klíně, já jsem popíjel pivo, díval se z okna, kouřil a uvažoval. Moje žena seděla na na gauči a lakovala si nehty na nohách. Střídal jsem pohledy oknem s pohledy na její nohy. Měla ty nejhezčí nohy, které jsem kdy viděl. Měly ten správný poměr jak nahoře, tak dole. A ty její kotníky. Dobrou ženskou poznáte podle kotníků. Pokud se vám na ženské nelíbí její kotníky, zbytečně ztrácíte čas. Miloval jsem ji. Byla mi inspirací, dokázala mě vždycky rozesmát a nezabíjela čas zbytečnostma, jak to mají ostatní ženské ve zvyku. Myslím, že to bylo největší štěstí v životě, když jsem ji tehdá v tom baru potkal.

Pamatuju si, že jsem ten den uvažoval nad časem. Myslím ve smyslu čas jako rozměr. Jak to říkal kdysi Einstein. Byl jsem přesvědčen, že existují paralelní světy. Myslím že už jste někdy slyšeli o Bermudském trojúhelníku nebo záhadných zmizeních lidí nebo lodí, letadel atd. Nešlo mi do hlavy, že se tohle může dít a chtěl jsem tomu přijít na kloub.

"Zlato?"

"Copak?"

"Myslíš si, že může někdo nebo něco jenom tak beze stopy zmizet?"

"Jak to myslíš?"

"No tak, že prostě jdeš třeba po chodníku a najednou se ocitneš na úplně jiném místě v úplně jinou dobu. Třeba v minulosti."

"Co je to za blbost?"

"Nevím. Tak mě to jenom napadlo. Podle mě se to může stát. Čas přece nemůže být jenom tak jednoduchá věc, jako posunování sekundové ručičky po ciferníku."

"Nikdy jsem nad tím neuvažovala."

Cucnul jsem si piva.

"Dejme tomu, že by se to teda stát mohlo. Že by se člověk z ničeho nic přenesl třeba do minulosti. Věděl by všechno, co se v příštích letech stane. A to co udělá, by mohlo změnit dnešní dění. Chápeš co myslím?"

"Chápu, ale nějak mi to nejde do hlavy."

"Já vím, je to nepředstavitelné."

Zvedla hlavu od lakování.

"To znamená, že cokoliv, co bys vytvořil nebo udělal, by se promítlo do dnešní doby, protože by to muselo navazovat, tudíž by se změnila současnost. Takže kdybych třeba zasadila v minulosti na nějakém místě strom, který tam dneska není, tak by tam dneska byl."

"Pravděpodobně jo," přisvědčil jsem.

"Nebo bych třeba tímhle způsobem mohla nechat vzkaz, že jsem zmizela do minulosti a schovat ho na nějakém místě, o kterém vím, že se za tu určitou dobu, co jsem se v čase vrátila zpět, nezměnilo. Třeba dopis, a ten by se tam tím pádem v přítomnosti objevil."

"Ano, jo, tak nějak. Třeba u nás v hospodě za ten obraz, co tam visí už asi sto let a nikdo na něj ani nešáh."

"Jo, třeba tam."

"Hm."

"Ale co by se stalo, kdybys třeba někoho zabil? Třeba svého předka? To by znamenalo, že by všichni ti, kteří byli jeho potomky, přestali existovat?"

"No, to zní divně. Asi to bude celé kravina." Potáhl jsem z piva.

"To je ale blbost, co to z tebe zase vypadlo? Kam ty na to furt chodíš," řekla s úsměvem a s tou svou dávkou ega, tak jak to parádně uměla, a jak jsem to na ní miloval. Začali jsme se oba dva smát a kocour seskočil z mého klína a šel si lehnout jinam.

Čas plynul dál a oba dva jsme na to úplně zapomněli. Možná utekly tři čtyři roky a mi se slušně dařilo shánět kšefty, takže jsem hrával prakticky třikrát do týdne a vydělával slušné peníze. Žili jsme si parádně. Po dědovi jsem na ruce nosil zlaté hodinky, které se mi hrozně líbily. Děda se jmenoval stejně jako já a hrál taky na harmoniku, tak jsem těm hodinkám přisuzoval jakousi magickou moc. Nějakou vděčnost té pitomé zlaté věci, tomu kusu kovu. Ale přece jsem ten kus kovu nosil.

Stalo se to jednoho podivného odpoledne. Večer jsem měl jít hrát, navlíkl jsem se do košile, kravaty, saka, vzal si ty hodinky, rozloučil se se ženou a slíbil jí, že dneska teda budu doma hned jak skončím, že se nebudu zdržovat a chlastat až do rána, jak jsem to měl ve zvyku. Vzal jsem harmoniku do ruky, kytaru si hodil přes rameno, zapálil si cigárko a vyšel do teplého májového vzduchu na nádraží. Bylo to asi kilometr a šlo se přes takový lesík a hned za lesíkem bylo nádraží. Jenže toho večera, když jsem vyšel z lesíku, tam žádné nádraží nebylo. Přede mnou se rozprostřela jenom louka a široko daleko nic. Jenom louka a kdesi v dáli cosi, co vypadalo jako město, nebo spíše vesnice. Nechápal jsem, co se to stalo. Byl jsem cestou zamyšlený, tak jsem mohl zabloudit a vyjít někde jinde. Ale to je přece blbost. Vždyť jsem tudma šel už tisíckrát. A navíc tady tuhle scenérii neznám. V životě jsem ji neviděl a to tu žiju od dětství. Chtěl jsem si potáhnout z cigarety, ale v ruce jsem držel jenom připálený filtr. "Do hajzlu," utrousil jsem. Musím přestat tolik chlastat, pak už ani netrefím na nádraží. Vracel jsem se teda zpět lesem, ale když jsem šel zhruba stejnou dobu, co jsem vyšel z domu, pořád byl všude jenom les. Začal jsem panikařit a nadávat si, že nestihnu vlak a přijdu o kšeft a o prachy a že naštvu ženu a bůhví co. Zapálil jsem si nové cigáro a šel jsem teda zpět. Zpět tam, kde mělo být to zasrané nádraží. Ani prodruhé tam NEBYLO. Zase jenom louka a v dálce vesnička. Vydal jsem se teda směrem k té vesnici nebo městu nebo co to k čertu bylo. Furt mi to nedocházelo. Cestou jsem se smiřoval s tím, že jsem se zbláznil a že je ze mě idiot.

Naproti mně se vynořil chlápek na voze a vezl seno. První člověk, zeptám se ho:

"Dobrý den, prosím vás, kudy se dostanu na nádraží?"

Chlap na mě hleděl, jako bych byl snop sena, co vezl. Začínal jsem ho podezřívat z vážné zaostalosti slušným mravům. Šel jsem dál a v hlavě mi kolovalo pořád jenom to, že jsem zase něco zadupal. To zas bude vysvětlování. Bylo mi ze mě nanic. Došel jsem na cestu a šel po ní směrem k tomu městu. Po chvíli se objevila cedule "FILLMORE, 1 MILE." Pomalu mi začala docházet skutečnost, ale nechtěl jsem tomu věřit. To přece nemůže být pravda. Kolem mě projela dodávka jako vystřižená z konce padesátých let. Chlápek mi zastavil, otevřel okýnko a zeptal se mě anglicky, jestli nechci svézt do toho Fillmoru. Notnou chvíli jsem na něho civěl, protože už mi bylo naprosto jasné, v jakém jsem maléru. Když už chtěl odjet, zarazil jsem ho a řekl, že jo. Že budu rád, když mě sveze.

"Zkoušíš štěstí s muzikou na cestách, synu?" Začal konverzaci. Byl jsem zaražený do sedačky a v hlavě mi to šrotovalo jako nikdy.

"Ne, já - teda jo, vlastně," odpověděl jsem rozpačitě.

"Taky jsem o tom snil. Ale nakonec vyhrála farma. Můj otec umřel hrozně brzo, tak jsem se musel postarat."

"To je mi líto. Na co hrajete?"

"Na to co ty, brachu. Kytara je požehnaný nástroj."

"Jo, to je," přitakal jsem. Potom jsme jeli mlčky. On se zamyslel nad svou minulostí a mi to ticho vyhovovalo. Za cvhíli jsme byli ve vesnici. Nebo městě? Jo, bylo to město. Malé město.

"Tak ať se ti daří. Tady mají lidi muziku rádi. Tady by se ti mohlo dařit. Chodím do baru U Barneyho, tak se někdy zastav."

"Jasně. A díky za svezení."

"Nemáš vůbec zač, synu" a odfrčel. A já tam stál, uprostřed města, které vidím poprvé v životě, uprostřed myšlenek, uprostřed sebe, ale několik tisíc kilometrů od domova, od své ženy, od jejich kotníků a její vůně a ještě k tomu nějakých padesát šedesát let pryč. Paráda. Nedalo se nic moc dělat, musel jsem to nějak zfouknout. Bylo mi na nic. Sednul jsem si v parku na lavičku, zapálil si předposlední cigáro z krabičky, když v tom mě trklo, že jsem v loji, že nemám ani dolar. Rozhodl jsem se, že půjdu hrát na náměstí a snad se mi poštěstí si něco vydělat, abych se mohl ubytovat a tak dále. Stejně jsem neměl nic jiného na práci. Tak jsem teda šel a postavil se na náměstí. Vytáhnul jsem harmoniku. Byla asi třicet let stará, takže nebudila zas tak velkou pozornost. Jenže jsem neuměl žádné americké písničky. Vůbec jsem nevěděl, co by tak ty lidi přimělo mi něco hodit do futrálu, tak jsem se rozhodl, že budu hrát prostě to co znám a nebudu zpívat. Takže převážně lidovky. Uvědomoval jsem si, že si musím dávat bacha na to, abych náhodou nezahrál něco mezinárodního, co vzniklo v pozdějším roce, než jsem se nacházel. Zatím jsem nevěděl, který se píše rok. Hrál jsem prostě na jistotu. A vyšlo to dobře. Lidi se zastavovali, poslouchali, debatovali mezi sebou a házeli mi mince. Hrál jsem asi tak dvě hodiny, než jsem byl z toho všeho unavený. Sbalil jsem to, zeptal jsem se místních kudy se dostanu k baru U Barneyho a šel.

Když jsem vešel dovnitř, všichni mě měřili pohledem. Ale nebyly to nepříjemné pohledy. Spíše nevěděli, co si mají o mě myslet. Cizinec v cizí hospodě. To je normální, to jsem znal. Chodí to tak asi všude po světě. Usadil jsem se na barovou stoličku a objednal si pivo. Bylo hnusné, pomyslel jsem na domov, ale bylo to pivo a já jsem se musel opít. Což se mi taky podařilo. Nad barem byly pokoje, ve kterých jsem se ubytoval. Peníze, které jsem vybral na ulici, mi stačily jenom na dva dny a na zaplacení účtu. Ten chlap, co mě svezl, se celý večer neukázal a já jsem si s nikým nepovídal, protože jsem měl myšlenky úplně někde jinde. Když jsem se ožral pod obraz a odebral se nahoru do pokoje, natáhl jsem se na postel a usnul jako špalek.

Probudil jsem se někdy kolem poledne. Seděl jsem v baru sám jenom s barmanem. Dali jsme se do řeči.

"Odkud jste?"

"Ále z daleka. Jenom se tak potloukám."

"Chicago?"

Řekl jsem si, že mu udělám radost.

"Jo, Chicago! Jak jste to uhodl?"

"To víš. Mám na to nos. Všiml jsem si, že máte nějaké hudební nástroje. Jste muzikant?"

"No, tak trošku."

Odebral se umývat sklenice. Popíjel jsem kafe a hleděl do stolu. Když jsem odklepával popel z cigarety, všiml jsem si na ruce těch hodinek. Najednou mě něco napadlo. "Poslyšte," řekl jsem k barmanovi. "Je tady ve městě hodinář nebo zlatník?"

"Samozřejmě. Když se dáte doleva a na třetí křižovatce zahnete vpravo, dojdete přímo k hodináři. Copak, zasekly se vám hodinky?"

"No, nějak nechcou jet. Dneska už se nic nedělá poctivě. Taky máte ten pocit?"

"Jo jo, svatá pravda. Já to říkám pořád."

Pousmál jsem se. Tak tohle platilo a bude platit taky pořád. Fajn. Dopil jsem kafe a vydal se k hodináři. Cestou jsem šel kolem knihovny. Stále jsem nevěděl, který je rok. Vešel jsem dovnitř a našel kalendář. Psalo se tam 28. května 1962. Tak nějak jsem to už z toho celého prostředí vytušil. Chvíli jsem tam jenom tak stál a hleděl do kalendáře. Hm, moje žena se všema těma kotníkama ještě není na světě. Teď se někdy narodí teprve její matka. Jerry Lee Lewis to rozjíždí naplno, Elvise už zná celý svět, Beatles jsou ještě mladé ucha, Freddie Mercury se s rodinou zanedlouho přestěhuje do Londýna, J. F. Kennedy ještě neví, že ho odprásknou, Kerouac se kdesi ožírá s Cassadym, Bukowski právě šoustá nějakou špinavou kurvu ve Východním Hollywoodu nebo pravděpodobně třídí dopisy na poště, u nás doma dělají komunisti paseku... Bylo mi z toho všeho najednou tak nějak divně. Do očí se mi dostaly slzy. Vzpamatoval jsem se a vyšel ven. Z hluboka jsem se nadechnul, vzhlédnul k obloze a vypustil: "kur-va."

Hodinář byl celkem sympatický starý chlapík, který vypadal, že je do svého řemesla celý zapálený. Když jsem mu ukázal své zlaté hodinky československé výroby z roku 1959, byl z nich naprosto unešený. Nikdy v životě neviděl podobný strojek, podobné provedení, kde jsem je vzal, jakto, že je chci prodat a podobné řeči. Vysvětlil jsem mu, že se jich potřebuju zbavit, že mi je dala jedna holka z Československa, kterou jsem miloval, ale zradila mě, a protože začínám nový život a všechny vzpomínky musí jít pryč. Děda to pochopil a udělal mi celkem slušnou cenu. Najednou byl ze mě pracháč. Koupil jsem si nějaké košile, ještě jedno sako a pár nových kravat. Pro ženské ve městě jsem byl hlavním objektem zájmu. Nějak cítily, že jsem cizinec a možná i že jsem z budoucnosti. Ženské vždycky jedou po cizincích. Našinec je tolik nezajímá. Zbožňoval jsem ty jejich účesy a vůbec to všechno. Tu kulturu. Vždycky jsem snil žít v téhle době a najednou jsem v ní byl, ale nedalo se říct, že bych z toho byl dvakrát nadšený.

Večer jsem sešel do baru i s nástrojema. Chlápek, který mě vezl, tam byl. Zamával na mě a pozval mě ke stolu. Přisedl jsem si k nim. Zdálo se, že mě mají všichni rádi. Potěšilo mě to. Hrál jsem jim moravské, české a slovenské lidovky a říkal jsem, že jsem to vymyslel. Hrozně se jim to líbilo. Měl jsem z toho takový zvláštní pocit. Když jsem zahrál Škoda lásky, osazenstvo baru mě okamžitě začalo vynášet do nebes. Připadal jsem si jako král. Jako Někdo. Byl jsem Někdo. Hřálo to. Bylo nás tam muzikantů víc. Hráli jsme tak nějak společně. Písničky které jeden nebo druhý hrál poprvé v životě. Nebyl s tím větší problém. Když se bar zavíral, stařík mě pozval k sobě domů, že má doma skvělou whisky, kterou už léta jeho rodina vyrábí. A já to přijal a já to přijal! Těšil jsem se, až ochutnám. Žil v parádním domku. Byla horká noc. Sedli jsme si společně na verandu a začali popíjet. Jmenoval se Charles. Charley. Já jsem se představoval všem jako Mike. Anglický ekvivalent mého jména neexistoval a tohle se mi líbilo a začínalo to na stejné písmenko.

"Řekni mi jednu věc," řekl Charley, "kde ty na ty nápady chodíš. Taková skvělá muzika!"

"Víš, Charley, možná bych ti měl něco říct, ale obávám se, že tomu nebudeš věřit."

"Proč bych tomu nevěřil. O Co de?"

"Já vlastně nejsem Američan."

"A to vadí?"

"Jde o to, že nejsem Američan a nejsem ani z téhle doby."

"Co myslíš tím, že nejsi z téhle doby?"

"Jsem z budoucnosti."

"Myslím, chlapče, žes trochu přebral."

"Říkal jsem že tomu nebudeš věřit." Napil jsem se whisky a zapálil si cigáro. Charley na mě hleděl.

"Stalo se to nedopatřením. Najednou jsem se ocitnul tady. O padesát let zpět. Z ničeho nic jsem přeletěl půlku světa a půlku století. Jedním krokem. Šup. Pryč od mé ženy, pryč od domova, pryč od všeho, co jsem měl." Charley na mě pořád civěl. Potom se trochu vzpamatoval a obrátil do sebe whisky.

"Vypadáš, že mluvíš vážně."

"To teda jo."

"Počkej, dost dobře tomu nerozumím. Ty ses teda vrátil v čase? Jako do minulosti?"

"Jo."

"O padesát let?"

"Jo. Asi tak nějak."

Charley nám dolil panáky.

"Podívej, ukážu ti občanku, jestli mi nevěříš. A mobilní telefon."

"A mo- co?"

"Mobilní telefon. Telefon, se kterým můžeš volat, odkud se ti zachce."

Charley hleděl do občanky a na mobilní telefon, který samozřejmě nefungoval.

"Česká republika?"

"Jo, od roku 1993. Dneska to je furt Československo."

"Československo! To znám. Byl jsem dobrý v zeměpisu. Hlavní město je Praha, jestli se nepletu."

"Ne, nepleteš. Dneska tam řádí komunisti. Ale v mé době máme demokracii, jako vy tady nebo jako v Anglii nebo Itálii."

"Komunisti jsou kurvy."

"Všichni politici jsou kurvy."

"Jo, to máš nejspíš pravdu..."

Popojeli jsme. Charley byl z toho všeho celý v úžasu, ale zdálo se, že mi věří. Nepotřeboval žádné další důkazy a nepovažoval mě za šarlatána nebo něco podobného. Věřil mi. Potom se začal vyptávat na to, co se stane. Jenže já jsem si uvědomil, že o tomhle moc nemůžu mluvit, abych nějak nenarušil celý chod a někoho nebo něco neposlal k šípku.

"Víš, o tomhle bych moc mluvit neměl. Musíš to pochopit. Mohlo by to změnit historii a v mém čase by to mohlo třeba někoho stát život."

"Jo, to nějak chápu."

"Akorát ti můžu říct, že se toho stane strašně moc."

"Fakt? Nekecej! Já myslel, že se toho za padesát let moc nestane..."

Oba jsme se zasmáli. Celý rozhovor měl zvláštní atmosféru. Charley jakoby najednou něco zjistil. Něco, za čím se celý život podvědomě pídil, ale nemohl na to přijít. Najednou na to přišel a ani o tom nevěděl. Nechal jsem ho při tom.

"Hele, že jsi to ty, něco ti teda ukážu. Pustím ti písničku, která změnila svět!" Ale v tom jsem se zarazil. "Ale to vlastně nemůžu. Mohl bys to vykecat a tudíž by ta písnička nemohla nikdy vzniknout a tím pádem by byla muzika jinde, než bude."

"Říkal jsi, že to chceš pustit?"

"Jo, pustit, ale nemůžu."

"Pustit?"

"Pustit."

"A na čem, proboha?"

"Na mobilu."

"Co?"

"Na mobilním telefonu. Na tomhle" a vzal jsem mobil do ruky.

"To hraje?"

"Jo."

"Tak mi to pusť!"

"Říkal jsem že nemůžu. Že by to mohl - "

"Sakra vykašli se na to. Nikomu to neřeknu! Za pár let to se mnou sekne a je mi vážně jedno, co bude a jak bude. Já si dělám své na své farmě a ostatní jde mimo mě. I když mě to zajímá, nebudu o tom trousit v hospodě. Stejně by mi nikdo nevěřil a ještě by mě měli za blázna."

"To je fakt. Tak teď se přesunem o třináct let dopředu. Do roku 1975. Může za to jistý britský zpěvák Freddie Mercury, kterého dneska ještě svět nezná, ale díky téhle písni ho bude znát každý. Působil - teda bude působit ve skupině Queen, která vznikne v roce 1971. Ale to je fuk. Teď ta píseň. Jmenuje se Bohemian Rhapsody."

"Ten název už něco napovídá..."

"To si teda piš."

Vůbec se mu to nelíbilo. Přirozeně. Ale mi to nevadilo a jemu to taky nevadilo. On věřil mi a já jsem věřil jemu. Svět je pořád stejný, pomyslel jsem si ten večer. Lidi serou, lidi se páří, lidi válčí, lidi se hádají, lidi pijou, lidi jsou pořád lidi. Jedno plemeno. Jeden živočich. Stejně jako byl šimpanz před sto lety šimpanzem, člověk byl před sto lety člověkem a takovým zůstane napořád, stejně jako ten šimpanz. Nebo kosatka, vlk, kudlanka, hřib, kopretina... A stejně tak plynul i čas. Nezáleželo na tom, jestli jsem se vrátil o padesát let zpět. Nezáleželo vůbec na ničem.

Došly mi peníze a musel jsem si najít práci. Charley se nabídnul, že mu můžu pomáhat. Zalíbilo se mi to. Bylo to fajn. Celé město bylo fajn. Připadal jsem si tam jako doma. Ale stále jsem musel myslet na svou ženu. Co asi musela zažívat. Zmizel jsem beze stopy. Z ničeho nic. Najednou jsem si něco uvědomil. Zmizel beze stopy. Jasně! Dopis, vzkaz do budoucnosti. Obraz u nás v hospodě. Musel jsem ale čekat. Úřady mi nepovolily vycestovat do Československa. Navíc jsem neměl identitu. Koledoval jsem si o vězení. Naštěstí jsem měl v celém městě kámoše, kteří se o všechno postarali. Být muzikant je obrovská výhoda. Máte známé nahoře i dole a i když vám na nich příliš nezáleží, jim na vás bude záležet vždycky, protože jim dáváte pokoj do duše. No fajn. Zkrátka jsem měl namále, ale vyhrabal jsem se z toho. Musel jsem splnit svůj úkol. Napsat dopis, že žiju. Že jsem se přemístil v čase, jak jsme se tenkrát bavili, když si lakovala nehty. Vycestovat se mi podařilo až v roce 1968, jen tak tak, pomyslel jsem si. Bylo to na jaře. Ti kámoši mi pomohli s vytvořením nové identity, nové zfalšované doklady atd. Charleyho jsem vzal s sebou. Chtěl vidět mou domovinu. Dorazili jsme do mé vesnice - vlakem. TO NÁDRAŽÍ TAM TEĎ STÁLO. Vystoupili jsme z vlaku a mi do očí vyhrkly slzy. Měl jsem co dělat, abych tam neklekl na kolena. Všechno bylo trochu jiné, než jsem to znal, ale to bylo pochopitelné. Vedl jsem Charleyho do místní hospody. Byla tam. Byl tam i ten obraz. Dali jsme si pivo. Pil jsem po dlouhé době zase PIVO. Chutnalo líp než kdy jindy. Charley, ten byl v sedmém nebi. Místní na nás hleděli, tak jako hleděli na mě v hospodě U Barneyho. Poznal jsem mezi těma tvářema jednoho chlápka, kterého jsem znal jako dědka těsně před smrtí. Bylo to neuvěřitelné. Hrál kulečník, smál se na celou hospodu a házel jeden vtip za druhým. Já ho znal jako zlomeného staříka, který už všechno vzdal. Chtěl jsem ho pozdravit a dát se s ním do řeči, ale potom jsem se zarazil.

Požádal jsem číšníka o kus papíru a napsal dopis:

Do očí mi vjely slzy. Pořádně jsem se napil piva, z hluboka se nadechnul, zapálil si cigaretu a poskládal dopis do čtverečku. Když jsem se trochu vzpamatoval, tajně, aby to nikdo neviděl, jsem dopis zastrčil za obraz. Tak. A bylo to. Ještě jsem musel splnit jeden úkol, který jsem slíbil v dopise. Promluvit si s Malinou na záchodě. To nebyl žádný problém a byl jsem přesvědčený, že si mě bude určitě pamatovat celý život a že jsem historii určitě nezměnil.

Ten večer jsem se s Charleym opil snad nejvíc, co jsem kdy za život zvládl. Znamenalo to pro mě splněný úkol, který jsem chtěl dodržet pro svou ženu. Jakýsi nevyřknutý závazek. A ten jsem splnil. Teď už se mohlo stát cokoliv a bylo mi to jedno...

Museli jsme vypadnout. Rudé mračna se začaly stahovat i když se ani mi ani Charelyemu nikam nechtělo. Ale museli jsme. Vrátili jsme se zpět do Fillmoru. Zpátky k tomu, co mi bylo někým přiděleno. Vrátili jsme se zpět do starých kolejí a čas ubíhal hrozně rychle. Charley za pár let umřel. Farmu mi odkázal, jenže ji za pár dní po jeho smrti zachvátil požár, když do stodoly udeřil blesk a oheň se díky větru přes pole rozšířil přes celý statek, který shořel na uhel. No jo, to jsem pochopil. Neměla mi patřit. Byl jsem "cizinec." Muselo to tak být, jinak by to změnilo celé dění. Farma ale byla pojištěná a já jsem dostal, jako jediný dědic, peníze z pojišťovny. To mi pomohlo se přestěhovat do New Yorku, kde jsem začal zase od píky. Roky plynuly a já jsem si vydělával hraním. Muzika byla jediná věc, kterou mi nemohl nikdo vzít. Ani ten zatracený čas. Nic. Stárnul jsem a strárnul. Žen, kterých jsem za svůj život potkal bylo nespočet, ale žádná z nich nebyla taková, jako Anna. Často jsem uvažoval, kdo je na tom asi hůř, jestli ona nebo já. Nikdy jsem nenašel uspokojivou odpověď. Byli jsme na tom totiž oba dva úplně stejně. Prostě na hovno.

Je jedno, kdy žijete. Můžete si dobu idealizovat jak chcete, ale všude je to stejně na hovno. Pořád se ráno potřebujete vysrat, strčit něco do žaludku, vydělávat chechtáky, šoustat, smát se, brečet... Tohle už dělali lidi v pravěku a budou to dělat lidi za třeba milion let, pokud tu ještě budou.

Měl jsem v plánu, že až skončí u nás v roce 1989 ten marasmus a začne druhý marasmus, že se vydám zpátky domů. Tak jsem uvažoval, že bych mohl vidět sám sebe jako malého caparta, ale nesnažil jsem se o to.

Teď jsem byl starý dědek a táhlo mi na 72 let. Přiletěl jsem z New Yorku do Prahy a potom se vydal svým obvyklým vlakem konečně domů. S Annou jsem se seznámil 19. března 2010. Ubytoval jsem se v jednom hotelu ve městě. Bylo to 18. března 2010 dopoledne. Celý den jsem chodil kolem dokola a vzpomínal na "staré časy." Zkusil jsem zapnout svůj mobil, který jsem pořád měl. Baterka už byla téměř vybitá, když jsem ho kdysi dávno vypínal na věčnost, ale zkusil jsem to. Fungoval! Dokonce našel i síť. Vjel jsem do seznamu. Anna byla hned na prvním místě. Zmáčknul jsem tlačítko "volat," ale vtom jsem se zarazil, vypnul to a pomyslel si: vždyť my se ještě neznáme. My se poznáme až zítra. Do hajzlu! Kurva! Mrštil jsem telefonem o zem. Kolemjdoucí se na mě dívali a mysleli si, co si ten dědek myslí? Chce snad upoutat pozornost tím, že bude rozbíjet mobily nebo co? Gestem jsem se všem omluvil a hlava mi spadla do dlaní. Dal jsem se do breku. Stál jsem tam na chodníku a brečel do dlaní. Stál jsem tam možná pět deset minut. Potom jsem se sebral a vrátil se zpátky do hotelu. Tam jsem se ožral...

19. března 2010, den, kdy jsem se poprvé setkal s Annou, s tou ženou, která jako jediná dokázala vnést smysl do mého života. Věděl jsem zhruba, v kolik hodin to bylo. Musel jsem ji vidět. Věděl jsem, že když jsem tam přišel, už tam byla, takže jsem se z hotelu sebral o něco dřív a šel do toho baru, kde jsme se potkali. Byl jsem tam moc brzo, ještě tam nebyla. Sedl jsem si a dal si pivo a panáka. Těch panáků bylo celkem dost. A piv taky přibylo. Vtom se ve dveřích objevila. Zatlačilo mě to do židle. Nebyl jsem schopen pohybu, srdce mi přestalo tlouct. Se svojí kamarádkou se usadila tak, že jsem na ni viděl a ona viděla na mě, ale zatím o mě nevěděla. Nemohl jsem se pohnout. Chtěl jsem se k ní rozběhnout, obejmout ji, políbit ji a už ji nikdy nepustit, už se nikdy nevzdálit od jejího teplého dechu, od jejích voňavých vlasů, od jejích roztomilých kotníků... Ale, nemohl jsem. NEMOHL. Byl jsem jak přikovaný. Uběhlo pár minut. Pořád jsem se na ní díval. Potom se stalo něco velice zvláštního. Podívala se na mě. Naše pohledy se střetly. Uprostřed jejího dialogu s kamarádkou. Najednou přestala mluvit. Ztuhla zrovna tak, jak jsem byl ztuhlý já. Trvalo to asi jenom dvě tři vteřiny, ale mi se zdálo, že to trvá celou věčnost. Cítil jsem nepopsatelný pocit. Byl jsem přesvědčen, že mě poznala, i když ještě nevěděla, kdo jsem, ale poznala mě. Potom odvrátila pohled a pokračovala v dialogu. Najednou jsem se mohl pohnout. Sám od sebe jsem se zvednul a šel směrem ke dveřím. Tam do mě kdosi vrazil, ale já jsem ho nevnímal. Šel jsem rovnou do hotelu.

Když jsem se opilý natáhnul na lůžku a čekal na smrt, stala se druhá divná věc. Vzpomněl jsem si, že když jsem šel tehdá do toho baru, ve dveřích do mě vrazil jakýsi opilý dědek.

Chvíli nato jsem umřel.