STROM

21. května 2009 v 15:05 | Magdaléna |  Přispěvatelé
Ten kvér byl pořád na stejném místě, jako před deseti lety. Stále tam ležel, na něm byla vytvořena malá vrstvička prachu. Jeho noční stolek a na něm uvadající květiny ,které mu děti donesly. Kdysi mu přišla samota docela příjemná, ale ty časy už dávno přešly.
Vysloužilý policista, bez jedné nohy. Rozvedený, alkohol vyhledávající, nespokojený sám se sebou. Co jiného mu zbývalo než samota? Jen už to byla tak dlouhá samota, že se to nedalo vydržet. Proto myslel na ten kvér… bývalý policejní, který si kdysi schoval pro případ nouze. A teď ta nouze nastala byla obrovská. Nechtěl už být sám, jenže…nic jiného mu nezbývalo. Stále miloval svoji první ženu, ale chápal, že jí ublížil tím jak se choval, když mu ona chtěla pomoci. To samé jeho dvě děti… Teď za ním chodí jednou za měsíc na deset minut. A to jen ze soucitu, protože "tatínek přece nemá nohu".
Otevřel lednici a vytáhl si pivo, dnes mu ale nechutnalo. Bylo více hořké než kdykoliv jindy. Co to mělo znamenat? Ví snad ta hloupá sklenice jak se cítí? Nebo je to jen psychikou.
Bylo to už dlouho co přišel o nohu, ale stále s tím neuměl žít. Nikdy se s tím nesrovnal. Bolelo to, ne ten prostor co měl teď místo končetiny ale to, že on sám si připadá jako ta noha, co není. Člověk který by měl být člověkem ale přitom, neexistuje. Pro nikoho. Ani pro sebe samého.
Chtěl se zabít ale jak to udělat, když neexistuje? Jak zabít něco co není? Nemohl dál cítit to ,že je. I když vlastně nebyl… Pomalu si stoupnul a mířil ke stolku, vytáhl kvér a přiložil si ho ke spánku. Tekly mu slzy, třepal se a z čela mu odkapávaly krůpěje potu. Takhle že měl skončit? Kdysi úspěšný policista s krásnou ženou, dvěma dětmi a slibnou kariérou. A překazila mu to jedna jediná kulka. Stejná jako ta, která se pomalu chystala prorazit mu lebku. Není to snad paradox, že ta samá věc která mu zničila život ho teď má zachránit před sebou samým?
Odhodil jej na zem a spadl. Vzlykal jako malý kluk, ležel v klubíčku na zemi a plakal. Nemohl přestat, všechno tak strašně bolelo. Noha kterou neměl, láska, kterou neměl a život, který nežil.
Neměl pro koho žít ale bál se toho, měl strach skončit život. Ale proč? Nikoho by to nezajímalo, vždyť nikoho nemá. Není co ztratit, jenže pořád to nemohl udělat.
Najednou však vstal, kvér zvedl znovu, dal si ho za pás a šel. Spíš klopýtal, protože na protézu si taky nikdy nezvykl. Došel až ke stromu ke kterému měl zvláštní pouto. Jako malý si tu hrával, poprvé se tu miloval s bývalou ženou a chodil sem na procházky s dětmi.
Ten strom bylo to, co hledal. V něm našel lásku ,krásné vzpomínky i pocit štěstí. Sedl si pod něj a dýchal vzduch. Po deseti letech dýchal čistý vzduch. Po pár hodinách se cítil unavený, znaven štěstím. Tak se zvedl a daleko lehčí chůzí šel domů. Uklidil si, uvařil si čaj a klidně usnul.
Ke stromu pak chodil často, pozoroval jej za každého ročního období, bez lístků, pokrytého peřinou nebo nádherně rozkvétajícího. Vždy pod ním sedával a jen tak dýchal,. Za tu dobu si toho dýchání zasloužil opravdu hodně.
Jednoho dne si tak vykračoval na své místo a když se vydrápal na kopec uviděl…nic. Nikde žádný strom, jen pařez. Pahýl, jako jeho noha. Prázdno, jako v jeho životě. Najednou si to uvědomil, bylo to znamení. Už se mu tak dobře nedýchalo, Jeho šťastnou stránku života někdo zabil, zničil. A mu zase zbýval jen život mrtvého.
Když přišel domů, otevřel si pivo, přišel k šuplíku a tentokrát už neplakal ani neváhal…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama